Honba za štěstím
Proč je někdo spokojený a jiný nikoliv?! Proč jednomu stačí ke spokojenosti málo a druhému už nestačí snad ani to modré z nebe?! Osobně mi přijde, že může být pro mnohé z nás skličující fakt, že si někdo najde i v bláznivém světě ostrůvek spokojenosti a nemusí k tomu mít to nebo ono. Možná by nebylo od věci podívat se na život z jiné perspektivy🤔 Pojďme to tedy zkusit. A začněme třeba právě u věčně spokojeného souseda Václava, kterému k danému tématu položíme několik otázek.
OT: Václave, co tě dělá v životě spokojeným a šťastným?
ODP: Na to asi není jednoznačná odpověď, ale řekl bych, že mi životní spokojenost a štěstí přinášejí třeba i malé radosti běžného dne. Mám radost třeba i z toho, že po několika zatažených dnech opět vysvitlo slunce nebo třeba i z toho, že žena svítí radostí po příchodu od kadeřníka nebo, že se dětem povedla nějaká slušná známka. Uvědomuji si, že je velmi důležité nenechat si tyto běžné radosti "přeformátovat" za normální, neboť by člověk dospěl k tomu, že by si toho fajn už tolik nevšímal. To fajn mi přináší energii a vlastně i spokojenost v běžných dnech. Možná i díky tomu nemusím čekat na energii z dovolených atp.
OT: Takže ty v životě nepotřebuješ doplňovat energii třeba někde u moře?!
ODP: Tak samozřejmě, když si s ženou a dětmi řekneme, že by nám dovolená u moře prospěla, tak si ji neodepřeme. Člověk by si neměl odpírat i větší radosti, ale nemáme to tak, že bychom ji nutně potřebovali. Když nebude, tak to zcela jistě není důvodem k tomu, abychom byli mrzutí. Stačí nám, když budeme spolu a je vlastně jedno, jestli to bude u nás na zahradě n kdekoliv jinde. Navíc doba není jednoduchá, proč si tedy utahovat smyčku kolem krku, že musíme mít to a jindy zase tamto?!
OT: Co dalšího tě dělá spokojeným?!
ODP: Asi jsem to již lehce nastínil. Má žena je tím nejlepším, co mě potkalo. Máme energie v souladu a vlastně je nám spolu dobře i v malém domě. Nepotřebujeme od sebe odcházet, na fotbal, do hospody, žena za kamarádkami, do displeje telefonu atp., ale máme to spíše opačně, což je vlastně moc fajn. Baví nás dělat věci spolu, přináší to dvojnásobnou radost a upevňuje to náš vztah, což dělá radost i našim dětem a na tom vlastně záleží nejvíce.
OT: Takže dobře fungující vztah vnímáš jako zásadní?!
ODP: Ano. Je mi jasné, že někteří lidé kolem nás to tak nemají a vzájemný nesoulad musí kompenzovat vším možným, aby to alespoň nějak fungovalo. Já v tom vidím zbytečný výdej energie, která může scházet, když rodinu potkají nějaké životní těžkosti. Přál bych si, aby to lidé kolem nás měli podobně jako my, ale pravdou je, že co dělá šťastné nás, nemusí přinášet štěstí jiným. Každý to máme jinak, některým lidem vyhovuje třeba i italská domácnost a je potřeba to respektovat.
OT: Zmínil jste děti. Jak lze děti udělat více šťastnými?!
ODP: Víte, zde rovněž není jednoduché odpovědět. Zmínil jsem soulad vztahů a možná není od věci zmínit i spokojenost, kterou nám přináší naše zaměstnání. V předchozím zaměstnání věčně nespokojený nadřízený nesnesl mou energii a za každou cenu se mi snažil odebrat úsměv ze tváře. Když ho nemá on, tak jsem ho nesměl mít ani já. To je vlastně dnes takový fenomén. No a energie, kterou jsem za nějaký čas procházel dveřmi do/ze zaměstnání nebyla dobrá, což se projevilo i doma, děti jsou totiž velmi vnímavé a nespokojenost před nimi neutajíte. Uvědomoval jsem si, že nelze setrvávat někde, kde mě to vztahově velmi vyčerpává, i když mě práce moc baví. Rozhodl jsem se tento stav změnit, což se mi povedlo, ale jak už to tak v životě bývá, tak vždy je to něco za něco. Možná nyní nemáme před domem nové auto, ale rozhodně svého rozhodnutí nelituji, stačí se podívat na děti.
OT: Já Vám rozumím, ale když máte děti, tak děti něco stojí a rodičům jen tak něco neodpustí. Říkáte, že vaše děti jsou spokojené, to nám budete muset ještě dovysvětlit.
ODP: Je známo, že když děti dostanou všechno, co si žádají, tak víte zcela bezpečně, že je tím připravíte o radost. No a jak vypadají další radosti to vlastně vidíme všude kolem nás. V tomto nejsou děti jiné než my dospělí. Když už neví kudy kam, tak přilnou k závislostem různého druhu. Cesta chvilkového opojení a úniku není to, čemu by chtěl jít rozumný člověk naproti.
OT: To dává logiku. Co byste řekl na závěr našeho rozhovoru?
ODP: Víte, často se za něčím honíme a možná i díky tomu nevidíme to kolem, to v běžném životě, co nás baví, co nám dělá radost, na co se těšíme. Když tohle všechno přecházíme a navíc se neustále zabýváme tím nepříjemným, tak není žádným překvapením, že nás život vyčerpává a ubíjí. Někdy prostě musíme jít naproti situacím či radostem, které nás nakopávají směrem nahoru a rozumím i těm lidem, kteří potřebují ty větší nakopnutí ve formě nového auta či luxusní dovolené, no u nás doma to máme jinak, nám postačují ty malá nakopnutí směrem nahoru, které přináší běžný den, no a ty větší nám vydrží o dost déle😉 To je přeci fajn...
OT: Václave, děkujeme za inspirující rozhovor.
Co k tomu dodat?! Slova v závěru rozhovoru jsou opravdu k zamyšlení a vlastně mi připomněly slova, která před léty na mé praxi při studiu VŠ pronesl přednosta ústavu soudního lékařství při FN v O-Porubě pan Dvořáček. Řekl něco v tom smyslu, že jsou šťastni Ti z nás, kteří se dokáží uspokojit běžným způsobem😉 Jak to myslel, to již nechám na vaší představivosti😁
KB