Zůstávají v našem srdci...
V prvních okamžicích mají pozůstalí pocit, že se zhroutil svět a život bez milovaného člověka nedává žádný smysl. Prožívají velkou bolest, smutek, žal, ale třeba i vztek, cítí se opuštěni, zoufalí, bezmocní a možná i nevěří, že ten, který jim byl velmi blízký odešel, že už neuslyší jeho hlas, neucítí horkost jeho rukou, objetí. Napadá je, že to nemůže být pravdou a nastalá realita se zdá naprosto neuchopitelná... V jediném okamžiku se pozůstalým mění celý následující život, vstupují do procesu truchlení, jehož průběh je o to komplikovanější, pokud ke ztrátě došlo náhle, nečekaně a tragicky v důsledku autonehody, trestného činu či nějaké jiné události jako například sebevraždy. Nečekaná a náhlá ztráta zastihne člověka v běhu života zcela nepřipraveného. Šok a otřesení mohou být natolik velké, že doslova podlamují kolena, obvyklé je silné popření reality ztráty, nevěřícnost a utvrzování se, že to musí být přece jinak, že v tom autě seděl někdo jiný... Zaznívají slova: "To přece nemůže být pravda; nevěřím vám; vždyť jsem s ním před chvílí mluvil", no a neobvyklý není také silný pocit viny a otázka: "PROČ"?!, která mnohdy zůstává nezodpovězena...
Jako krizový intervent jsem byl průvodcem mnoha pozůstalým v den ztráty jejich milované osoby a mám v živé paměti zejména ty z intervencí, při kterých jsem si připadal, že nemám pozůstalým, co nabídnout, že jsem na místě tak nějak navíc, že nemohu zmírnit utrpení, které prožívají... ať už se jednalo o maminku, která z tragických příčin přišla o své dítě nebo ženu, které se v garáži zastřelil její manžel. Jenže opak byl pravdou. Přítomnost interventa na místě těchto a podobných neštěstí má velký smysl. Pokud je intervent profesionálem, tak dokáže maminku velmi citlivě připravit na předání jejího dítěte do cizích rukou chlapů z pohřební služby, no a ženě, která přišla o svého manžela dokáže intervent odpovědět na její otázku, jak to říci dětem?! To opravdu není málo... Od interventa neuslyšíte slova: "Netrapte se tím; nemyslete na to, atp.". Intervent chápe, že pozůstalí mají otázky, na které by rádi znali odpověď, on jim může v tomto ohledu pomoci. Intervent také rozumí tomu, že silné a vlastně jakékoliv emoční reakce pozůstalých jsou jen normální reakcí vzhledem k události, ke které došlo. Intervent profesionál si je moc dobře vědomý toho, že každá byť jen sebemenší chyba, projev necitlivosti, neuctivosti atp. se může řetězit, no a v konečném důsledku to může vést ke zmaření cíle intervence, kterým je podpora a pomoc pozůstalému. Intervent si je vědomý toho, že blízké osoby nemusí vědět, jak se k pozůstalým chovat, co dělat, co říkat?! Proto intervent pozůstalého o této skutečnosti informuje a samozřejmě předá cenné informace i těm, kteří budou pozůstalého doprovázet v dalších dnech, případně celým procesem truchlení... PhDr. Naděžda Špatenková, Ph.D. v této souvislosti zmiňuje (1), že hlavním zdrojem pomoci pozůstalým by měli být především jejich nejbližší, rodina, přátelé, příbuzní, známí. Dále také zmiňuje, že pro pozůstalé může být jednodušší hovořit o bolestivých a zraňujících událostech s "cizím" člověkem, než s členem vlastní rodiny, jenže i zde nemusí najít dostatečné pochopení, neboť smrt je jako taková citlivým tématem a to i například pro psychology a lékaře. Všem totiž připomíná jejich bezmoc a neschopnost smrti čelit a bojovat s ní, ale i vlastní smrtelnost. Každé setkání s pozůstalým nás všechny totiž konfrontuje s možností, že by se to mohlo stát také nám.
Co závěrem. Před pár dny nás opustila Anička Slováčková a jsem přesvědčen, že odchod této čisté duše zasáhl prožívání nejednoho z nás. Aničce bylo teprve 29 let a jak z textu výše vyplývá, tak smutná zpráva o jejím úmrtí konfrontuje s vlastní smrtelností také nás a to nemusí být zcela příjemné. Takový je život a závěr života k němu patří. V případě Aničky je velmi smutné, že vyhasl takto předčasně. A ano, Ti, kteří odcházejí, zůstávají s námi v našich srdcích napořád...
KB
(1) Pomoc obětem a svědkům trestných činů, L. Čírtková, P. Vitoušová a kol, 2007, s. 70-71